Mistrovství ČR záchranných psů a psovodů IZS

14.10.2013 20:14

Mistrovství očima vedoucí týmu...

Chystala jsem se na Mistrovství ČR záchranných psů a psovodů IZS do Plumlova jako doprovod, který bude pozorovat cvrkot, číst si a užívat si psí víkend. Ve čtvrtek před odjezdem ale nastala změna plánů – kvůli zranění Maggie nemohla jet Lucka na sutiny, za ní nastoupil Jindra Nečas s Airrou, ale ten zase měl být team leader..  Nečekaně jsem na víkend dostala i funkci, a hned takovou – budu dělat vedoucího týmu. Řekla jsem si, že vše je jednou poprvé a kývla.

V pátek jsme vyrazili směr Prostějov, do autokempu Žralok. Po příjezdu jsme se nahlásili, dostali klíčky od chatky a po přivítání s Jindrou a zajištění psů jsme si čekání na oficiální zahájení krátili okukováním a zdravením soupeřů. Koukali jsme na ostravský tým, který přinášel putovní  pohár z loňského vítězství, a já přemýšlela, jak musí být těžký.. Po nástupu, jehož jedinou chybou byla naprostá jazyková ignorace přítomnosti německého týmu, jsem se s ostatními vedoucími týmů odebrala na informační schůzku, vybavená všemi informacemi, které po mě můj tým chtěl zjistit. Tam jsme se dověděli, co na nás letos vymysleli. Jak sutina, tak plocha se prohledávaly naráz v jednom areálu. Oba psovodi měli na nalezení svých čtyřech osob půl hodiny, každý nález hlásili vysílačkou mně, a já ho hned nahlašovala hlavnímu rozhodčímu na základně. Rozhodoval hlavně počet nalezených osob, a při jeho shodě časy, především čas posledního nalezeného na sutině. Vzhledem k tomu, že nikdo nenašel všech osm osob ani v nočním, ani v denním vyhledávání, tohle se ukázalo jako zásadní informace.. Po upozornění na ústrojovou kázeň celého týmu a několikerém ujištění, že především noční plocha je letos opravdu obtížná, jsme losovali pořadí. Můj tým chtěl číslo 4 nebo 8, já přinesla 7 a ukázalo se, že je to opravdu šťastné číslo.. Noční vyhledávání nám mělo začít až o půlnoci, tak jsme si dali vynikající guláš, upelešili psi a zalehli urvat trochu spánku.

Po půlnoci nás odvezli do staré cihelny několik kilometrů daleko, kde jsme nám bylo uloženo čekat. Samozřejmě pod stan, protože začalo v průběhu večera vydatně pršet.. Kvůli problémům s figuranty jsme museli půl hodiny čekat, takže jsme se zahřívali prohlížením mapy a diskuzemi, co nás může čekat. Když přišel čas, vyzkoušeli jsme si vysílačky, hlavní rozhodčí řekl Pavlovi a Jindrovi, kde jsou prostory, které musí prohledat a zmáčkl stopky. Chlapi vyrazili, a já napjatě čekala, až uslyším štěkot a hlášení ve vysílačce.. Ani jsem se nenadála, a Jindra už hlásil první nález. A vzápětí Pavel hlásil jméno, které musel dostat z nalezeného. Pak dvakrát Jindra. Pak zase Pavel se jménem. A v neuvěřitelném čase 10:41(?) Jindra se čtvrtým nálezem. Dalších dvacet minut jsem napjatě poslouchala bušení slejváku a vysílačku, hlásila Pavlovi zbývající čas, a doufala. Když už se rozhodčí skoro chystal napsat do Pavlovy kartičky 30 minut, ozvalo se hlášení osoby, a my tak získali sedmou osobu v posledních vteřinách. Když se Pavel vynořil zpoza hromady suti, oba s Attym zmáchaní, od bahna, roští a bodláčí, bylo vidět, že tahle plocha nebyla žádná procházka bukovým lesem.. Po cestě do kempu jsme si nadšeně vyprávěli zážitky a říkali si, že jsme to nerozehráli špatně. Rozhodnout mělo zítřejší denní hledání, s těžší sutinou..

Naše denní nasazení začínalo v poledne, tak jsme se zvládli po důkladném odbahnění a osušení psů i docela dobře vyspat. Odvezli nás opět do areálu cihelny a odeslali čekat. Ve stanu ale sedělo družstvo číslo 6, které ještě ani nevyrazilo, bylo tak jasné, že budeme minimálně čtyřicet minut čekat. Mysleli jsme si, že se budeme nudit, ale jak už to tak ve chvílích nudy bývá, pomohla televize – štáby ČT a Novy, společně s fotografy z novin si nás nejdříve fotili a natáčeli při čekání, a pak dokonce požádali chlapi o rozhovory. Já byla samozřejmě nadšená, jaké to mám v týmu hvězdy…  Nakonec se ukázalo, že se oba dostali i do hlavních zpráv na Nově, což dokazuje, jak hezky mluvili a jak jim to sluší na kameře ;-) Po tomhle nečekaném rozptýlení jsme se museli rychle zkoncentrovat a vyrazit na hledání. Jindra prohledával stojící budovu u vjezdu do areálu, a Pavel rozlehlý pruh svahu. Já zase napjatě čekala na hlášení. Jak Jindra, tak Pavel brzy začali hlásit nálezy, Jindra dokonce stihl do čtvrt hodiny zase najít všechny čtyři osoby. Úžasný výkon v úžasném čase.. Pavel nahlásil ke konci limitu třetí osobu, a když se vrátil, udýchaný a rudý z běhání, bylo jasné, že ani tentokrát nebyla plocha vůbec jednoduchá. I když jsme nenašli všechny, odjížděli jsme spokojení a s takovým hlodáním v hlavě, že by to vůbec nemuselo dopadnout špatně.. O tom, že bude Jindra „na bedně“, v tuhle chvíli pochyboval jen Jindra.

V kempu jsme si dali zasloužený burčák a s ostatními týmy ze sebe navzájem tahali počet nálezů a časy. Vypadalo to nadějně.. Před vyhlášením výsledků nás, vedoucí týmů, čekalo ještě jedno setkání. Hlavní rozhodčí zhodnotil vyhledávání, adresoval některé připomínky k hledání v sutině a pochválil všechny týmy za práci. Před samotným vyhlášením výsledků na nástupu v nás naděje na úspěch přímo bublala.. Nejdřív jsme zatleskali třem nejlepším v plochách, kde vyhrál zástupce německého týmu, a pak už to přislo – Jindra s Airrou všechny převálcovali a suverénně vyhráli v sutinách. Jindra vypadal, že tomu snad ani nevěří J. Vyhlášení týmů ale přineslo světla reflektorů na nás všechny, poněvadž jsme to vyhráli! Přijímali jsme gratulace, pózovali pro fotografy a všeobecně se na sebe všichni tři jen culili..

Co bych k tomu z pohledu svého prvního „team leaderství“ řekla? Měla jsem skvělý a profesionální tým, který prokázal, co umí. Byl to úžasný zážitek, a byl by i bez vítězství, jen proto, jaký to byl závod, jací se tam sešli skvělí lidé. Ten nejvyšší stupínek s jedničkou byl takový neuvěřitelný bonbonek, odměna za práci. Jsem hrdá na to, co můj muž a všichni z Hejnic dělají, s jakou vervou a přesvědčením se do toho vrhají, jak se zlepšují a jak je to vidět i v porovnání s republikovou špičkou. Jsem hrdá, že jsem tam mohla být a pomoct. Ty titulky už nikdo nesmaže, jsme mistři. Jo a ten putovní pohár, ten je vážně těžký ;-)